Víte že…

Víte, že národní park České Švýcarsko ukrývá Pravčickou bránu, největší skalní most v Evropě? Ze zdejších skalních vyhlídek je nádherný rozhled do kraje.



Sloupsko-šošůvské jeskyně

Sloupsko-šošůvské jeskyně. Jsou obrovské. Bydleli tu neandrtálci a pleistocenní (slovy laika „hodně dávno“) medvědi. Je v nich spousta děsivých propastí a zajímavá krápníková výzdoba. Vchod do jejich první části, nazvané podle nedaleké obce Sloup, leží kousek od silnice. Tak se nedivme, že sem ročně zavítají desetitisíce turistů! Chystáte-li se patřit mezi ně, pak byste nejspíš měli vědět, co o nich řekl v roce 1748 matematik a fyzik císařského dvora Jan Nagel, jenž byl pověřen jejich prozkoumáním a zmapováním: „Když jsem se v tomto opuštěném, hlubokém a hrůzném skalním labyrintu ohlížel, napadla mne taková hrůza, že jsem se na všech údech třásl a svých hříchů jsem ze srdce litoval. Mezi všemi jeskyněmi, které jsem kdy viděl, je tato nejošklivější, jak každý se zděšením může poznat, kdo by měl chuť ji prohledat.“

Málokdo dneska cestu sem míní jako očistec a nutno podotknout, že v málokterém náboženství by mu to prošlo. Sloupsko-šošůvské jeskyně nic neztratily ze své majestátnosti, propasti nezmělkly a ostré krápníky nikdo nezbrousil, ale vší tou děsivostí klikatí se betonové chodníky a elektrické vedení. Pokud snad má někdo důvod něčeho se obávat, tak jen starci o holi a slečny v lehkých šatečkách – dlouhá prohlídková trasa má přes jeden a půl kilometru a je tu docela zima (stálá teplota vzduchu 7 – 8 ºC).

Vstupní prostory Sloupsko-šošůvských jeskyní (Nicová jeskyně, Kůlna) byly známé odnepaměti zvířatům i lidem, což dokazují nálezy koster jeskynních medvědů, hyen a lvů, čelist neandrtálského dítěte, kamenné nástroje (až 120 000 let staré) a bronzové předměty (z 9. – 8. století před n. l.). První písemná zmínka pochází z roku 1669 a jejím autorem je Johanes Ferdinandus Hertod z Todtenfeldu. V knize Podzemní bič Moravy (Tartaro – Mastix Moraviae) popisuje Kolmou propast slovy: „Vhodíš-li do ní kámen, slyšíš jej sem tam narážet na skalní stěny po tak dlouhou dobu, po kterou se modlíváš dva Otčenáše a dvě Zdrávas Maria. Když dopadne dole do vody, která se tam nachází, tu syčí po dobu několika Otčenášů, zrovna tak, jako by vosy kolem ústí propasti poletovaly.“ Můžete to (bezpečně schováni za zábradlím) zkusit – tedy pokud se ještě na Otčenáše a Zdrávasy rozvzpomenete.

Co už vám průvodce zkusit nedovolí, je Hertodem zaznamenaný kousek jistého kameníka knížete Lichtenštejna. Ten prý – opatřen lucernou a pistolí (pro případ, že by musel dát výstřelem znamení k opětnému vytažení) – sestoupil Stupňovitou propastí do spodních pater jeskyně. „Když držel světlo upevněné na tyči nad vodou, uzřel blížit se přeohromné pstruhy, kteří mu světlo převrhli,“ tvrdí kronikář. Koho by snad od sestupu neodradil pohled ze železného můstku nad propastí, nechť slyší, jak to s dobrodruhem dopadlo: „Když byl opět vytažen nahoru, vypravoval, že dole je ještě mnoho jeskyní a jiných divů – leč mezi vypravováním náhle skonal.“

Abychom opustili chmurnou dávnou historii, poskočme do roku 1879, kdy se chodbou z Nicové jeskyně nedopatřením řítil jistý Václav Sedlák,  přezdívaný „skalním duchem“, poněvadž se sem každé noci vydával nakrást medvědí špičáky, aby je pak za mastné sumy prodával cizincům. Výsledkem pádu byl kromě pár boulí a odřenin objev Eliščiné jeskyně. Do dneška prošli speleologové na 4 200 metrů podzemních chodeb Sloupsko-šošůvských jeskyní. Ty jsou propojeny s Amatérskou jeskyní a spolu s dalšími přilehlými prostorami (třeba Punkevními jeskyněmi) tvoří nejdelší jeskynní systém České republiky (více než 30 km).

Pokud se sem vydáte na výlet, budete nadšeni. Stejně jako kdysi císař František I.



Poděkování | Online Travel Solutions © 2006-2007