Víte že…

Víte, že vznik hvězdárny Vlašim připomíná – alespoň názvem – bojovku? Stavba byla zahájena „akcí Z“, což znamenalo pomoc občanů. Dobrovolníci postavili objekt za tři roky.



Kateřinská jeskyně

Bylo nebylo… povídá se o mladé Kateřince, která do obrovské sluje vešla hledat ztraceného beránka a už se odsud zaživa nevrátila. Tedy spíš „bylo“, což uzná každý, kdo se sem vydal s průvodcem, který tak docela nezvládá ovládání jeskynních světel. Hlavní dóm Kateřinky je největší zpřístupněná podzemní prostora (a vůbec třetí největší) v Česku. Vznikl prořícením stropu, takže je tu na zemi pořádný zmatek. Jeden balvan přes druhý, kamení, suť – a krápníková výzdoba, pohřbená kdesi hluboko pod tím vším. Dneska vede kolem dokola betonový chodník, který spolehlivě zavede údy zbloudilce až k výstupní chodbě. Dřív tomu tak nebylo a dezorientovaný návštěvník musel cestu k východu najít metodou pokus-omyl. Což je bez světla nemožné.

„Kolik máte sirek? Ještě jednu… I ta zhasla!, zařval jsem v spravedlivém hněvu a máchl rukou, jako bych chtěl ten poslední paprsek světla zachytit. Věčná tma nás obemkla, pohřbené zaživa v útrobách země,“ píše se v časopise Lumír roku 1876. To archeolog Kliment Čermák živě popisuje, jak se vydal s domorodcem Kučerou na výzkum do Hlavního dómu Kateřinské jeskyně (ten obývali už pralidi, dál se dostal až prof. Karel Absolon v roce 1909). Lojová svíčka, kterou s sebou měli, zhasla. Výstupní chodbou, krčící se ve skále, nepronikne dovnitř jediný paprsek slunečního světla.
„Já to nedělám schválně,“ směje se můj průvodce Petr, když už po několikáté (prý omylem) zhasí všechny elektrické lampy. Jímá mě hrůza – a to se opírám o zábradlí. Za jak dlouho tu člověk zemře? Malá Kateřinka nepřežila noc. Zahynula na podchlazení, vyčerpání, žízní.

Čermák s Kučerou strávili v Kateřinské jeskyni dvacet hodin. „Voláním nemohli si pomoci, neboť hlas neproniká odsud do žlebu,“ píše Absolon v knize Moravský kras. „Oblézali stěny velkého dómu, opakovali to šestkráte, ale východu nenalezli. Není nejmenší pochyby, že se museli šestkráte k východu těsně přiblížit, ale vždy jej minuli. Hodina prchala za hodinou, den chýlil se nahoře ku konci a nyní mučivá trýzeň sevřela nakonec oba zajatce; znova dali se do hledání, znova a znova tápali po východu, ale znova a znova bez výsledku. Unaveni, po celém těle potlučeni a zraněni, zimou ztuhlí, sklesli konečně na tvrdou skálu; oddali se svému osudu.“ A potom je zachránil mlynář z nedalekého Skalního Mlýna, který pojal podezření, když se kamarád s cizincem celý den nevraceli z výletu.

Postraní chodby Hlavního dómu Kateřinské jeskyně jsou opravdové bludiště. Nejzajímavější je Ledová chodba (podle žertujícího Petra ji tak nejspíš pojmenovali už pralidi, kterým tu byla zima; ledová výzdoba se zde vzhledem k stálé teplotě 7 – 8 ºC nevyskytuje ani za nejtřeskutějších mrazů venku) a Medvědí komín (tady byla nalezena hromada koster prehistorických medvědů, kteří sem za zimního spánku napadali při zřícení dna někdejší sluje nad propastí).

Turisty spíš než toto historické povídání nadchne stávající výzdoba. Při pohledu na krasový útvar zvaný Čarodějnice návštěvník uvažuje, zda tu a tam přírodě nepomohlo lidské dláto. Prý ne. Jen krápníkovou hůlku musel Absolon ježibabě do ruky strčit (což si lze vyložit jako důkaz úcty ke starším, tož buďme k umělým úpravám shovívaví). Mimochodem o tuto hůlku je ochuzen nedaleký Bambusový lesík – unikátní shluk tenkých stalagmitů a stalagnátů. Prohlídka pokračuje do Dómu zkázy…



Poděkování | Online Travel Solutions © 2006-2007